Proč razím heslo Carpe diem?

Jsem na tomto světě "už" 25 let, ne každý den byl růžový a zalitý slunečním svitem, ale přeci jen, jsem ráda, že tu mohu být. Proč taková úvaha? Dnes se mi vůbec nechtělo vstávat a natož jít do práce, ale co, nikdo mě živit nebude. Vstala jsem, opláchla se a vyrazila, s pocitem, to zas bude... ovšem ten pocit lenosti a lítosti nad promarněným dnem mě přešel hned u Švandova divadla. Jak jistě víte, včera se stala tragická nehoda, kde přišla o život nevinná holka a jen kvůli tomu, že rozmazlený spratek v BMW si nemohl svézt zadek v MHD nebo v taxíku. Kolem místa lidé shromáždili svíčky, květiny... zamrazilo mě... Co já hlupák se lituju, že musím do práce, vlastně bych za to měla poděkovat!

A tak je to vlastně se vším, nakonec ty horší věci mohou vyrůst v něco, co má smysl a v něco, čeho si dokážeme vážit... Ne že bych ze dne na den začala milovat svou práci, to ne :-). Ale jsem ráda, že tu můžu být, je relativně v pohodě, mám tu skvělé kolegy, ve volných chvilkách si sednu, dám si kafe, cigaretku a je mi fajn.

Pak je ale třeba protřídit si věci, které je třeba změnit a ubírají nám čas, který můžeme strávit jinak. Třeba takové vztahy, ty jsou samy o sobě zábavné. Spousta lidí je spolu jen proto, aby nebyly sami. Kam se poděla nějaká vášeň, láska? Nebo jsou spolu z vypočítavosti anebo taky z lítosti. Proč vlastně? A proč je takových "párů" tolik? Když se nad tím zamyslíme, dnes není in být singl, lidi na vás koukají jako na vyvržence, který přišel z ji planety. Nechci tady sčítat výhody a nevýhody tohoto života, nicméně, radši si věci zařídím po svém a užitečněji, než s nějakým bambulou, co by mě nenechal se ani ohnout...

Ještě mě napadá nevěra, další téma k heslu Carpe diem. Kdo by se s ní nesetkal? Neznám nikoho. Jsou různé formy nevěry, škodné i "neškodné". Taková neškodná je představa, myšlenka. Škodná je realizace a úplný konec jsou dva paralelní životy, dlouhodobá nevěra. Proč? Protože ten člověk co tohle provádí, tak za 1) nemiluje, 2) je to srab, 3) je nešťastný. A tolik lidí se tím trápí, tolika lidem to ublíží. Přitom stačí být jen upřímný sám k sobě a nesetrvávat v něčem, z čeho není nic dobrého.

Další věcí jsou peníze. Znám spousu lidí, co se zadluží neskutečným způsobem a to "jen" proto, aby mohli bydlet ve svém. Jo, je fajn mít své útočiště, ale já, jakožto odpůrce hypoték a půjček tohle moc neuznávám. Pak se stane to, že člověk maká, maká, maká, aby to splatil, o dovolené a jiných radostech si nechává jen zdát a přijde totálně vyčerpaný do svého vysněného hnízda, které se stalo břemenem... teď vypadám, jako bych snědla moudrost světa a zavrhla vše, nicméně je to můj současný pohled na svět, who knows, jak to bude za rok. Člověk by měl investovat do sebe a ne do věcí.

Teď jsem dokonce jednu takovou "větší" investici řešila a řeším. Mým snem je se podívat do Ameriky, konkrétně oblast Karibiku (Kuba), USA a Kanada. Říkám si, kdy jindy než teď. Jenže na druhou stranu taky potřebuju operaci očí. Ne že bych úplně neviděla, ale na brýle i čočky už nějaký ten pátek kašlu a někdy mi moje zraková indispozice komplikuje život... Tak jsem si řekla, Amerika ještě rok počká a pak se na ni budu dívat jinýma očima. Trochu mě to mrzí, ale jsem ráda, že jsem se dokopala a objednala se na kliniku i přes mou panickou hrůzu z doktorů, operací, nemocničního smradu a podobně. Jsem zvědavá a hodně se bojím, ale když už jsem se rozhodla, byla by škoda něco propásnout. Věřím, že s novýma očima se mi otevřou nové možnosti a život bude tak nějak jednodušší.

K zamyšlení stojí také obětavost a umění říct ne. Určitě se Vám někdy stalo, že někdo něco po Vás chtěl a vy jste řekli ano, i přesto, že se Vám do toho vůbec nechtělo. Lidi, kterým byste pomohli, tak tu pomoc většinou ani nechtějí, naopak ti, co ji chtějí, jsou Vám víte kde... Já takhle přišla o pár "přátel". Ze začátku to člověka mrzí, ale ve finále jsem ráda, že jsou tady tito "upíři" mimo můj život. Já mám jednodušší život a oni si vybrali jinou oběť na jejich vysávání a zneužívání dobré vůle. Každý může říct ne, ale ne každý to dokáže.

Málo lidí si taky plní své sny. To je pořád, já bych chtěl udělat to, já bych chtěl udělat ono, ale málokdo to opravdu udělá. Důvodů je několik, buď si to dostatečně nepřeju a nebo na to prostě nemám. Abych nekřivdila, ne všechny sny jsou splnitelné. Já si svého vysněného teriéra pořídím asi až v důchodu, kdy budu mít čas na péči a vše okolo něj :-).

Co je vlastně poselstvím tohoto článku? Nelitujte se, mějte rádi sami sebe a věřte, že se Vám to v dobrém vrátí :-).