Řecko tak trochu z jiného pohledu

Dnes je den myšlenek, tak je třeba toho využít. Už dlouho se chystám napsat své postřehy z Řecka. Nutno předem říct, že v Řecku jsem byla letos již po osmé a považuji ho za svůj druhý domov. Poprvé jsem tuto nádhernou zemi navštívila s rodiči, když  mi bylo 5, pak se konalo pár rodinných dovolených, pak dlouho nic a v 17 letech jsem se rozhodla jet na pracovní stáž při studiu na hotelové škole. A takové stáže mě čekaly ještě 3. Do života mi to dalo hodně. Hlavně samostatnost, umění si poradit ve stresových situacích a spoustu nezapomenutelných zážitků. Teď už si na pracovní prázdniny zajet nemůžu, o to víc jsem se těšila na jarní dovolenou strávenou v Athénách a na ostrově Aegina.

Nejsem příznivcem cestovek a zájezdů přes CK. Proč platit zbytečné peníze za něco, co si dokážu zajistit sama a lépe, no ne? :-) Takže jakmile jsem spatřila letenky za 3500,-, tam i zpět do Athén, neváhala jsem a pořídila sobě a své babičce vánoční dáreček. A začal můj milovaný kolotoč. Zůstat 11 dní v Athénách by bylo zbytečné, no nic, otevřela jsem si mapy a hledala možnost, kam zajet. Napadalo mě spousta možností, ze které vyšla nejlépe Aegina, malinkatý ostrůvek v Egejském moři. Po konečném rozhodnutí jsem zarezervovala hotely, jeden v srdci Athén a druhý v městečku Agia Marina na Aegině a mohla jsem začít plánovat. Kam na výlet, jak nám co jede, jak se kam dostaneme, kolik co stojí atd.

Po příletu do Athén, první problém. Kudy kam? Problém se brzy vyřešil. Vytiskla jsem si mapku metra z internetu, ale jak s oblibou říkám WELCOME IN GREECE. Řekové jsou stavitelé a dostavěli pár stanic metra někdy v roce 2010, o čemž ale internet nevěděl, no nevadí, to je jen malinkatý problém. Legrace začala po příjezdu k nejbližší stanici metra od našeho hotelu. Znáte to, nastudujete si mapku, podle mapky je všechno kousek, ale ejhle, metro má milion východů a ve finále stojíte a nevíte. Ale hned jsem se zaradovala, když jsem spatřila pouliční mapku. Trochu předčasně, ale to nevadí. S kufry jsme se vydaly směrem k hotelu, nebo aspoň jsme měly za to, že je to směr hotel Neos Olympos. Nebyl. Nevadí, s pomocí místních jsme asi po hodince hledání hotel našly. Jak jsme později zjistily, mapka byla namalována obráceně :-). Klasika. Ubytovaly jsme se v našem malém hotýlku, kde jsme se hned spřátelily s milou paní recepční. Tím, že umím řecky, byla komunikace velice snadná a příjemná. Pochválila české turisty, že je má moc ráda, narozdíl od ruské klientely. Dala jsem jí za pravdu a pokračovaly jsme vsříc našemu pokoji. Milé překvapení, pokojík útulný, 2 balkóny, prostorná koupelna a za 25 EUR na noc, no super. Už se schylovalo k večeru, na památky bude času dost, teď je na čase se najíst a napít. Uff, jídlo v podobě gyrosu s tzatzikama a řeckým salátem mě uspokojilo. Nakonec nesmíme zapomenout na frapé a cigaretku! Spokojeně uleháme do postelí a těšíme se na další dny strávené v Athénách.

Další dny navštívíme to nejvýznamější a nejhezčí, co nám město nabízí. První věc, kam se vydáme je Akropolis, naprostý základ. Kdo na něj nevyleze, jakoby ani v Athénách nebyl. Čekala jsem obrovský krpál a výšlap na půl dne, ale na fotkách to vypadá trochu jinak než ve skutečnosti... Akropolis se dá zdolat celkem rychle, žádné prudké stoupání a i pro seniory v pokročilém věku, žádný problém. Turistů mraky, to dá rozum... Na starých schodech se válelo pár psů, kteří se sotva pohli, turisté jim dopřejí. Potom se nám naskytl nádherný výhled na celé Athény, kopce, zástavbu, památky pod Akropolí, Monastiraki atd. Vyrazíme tedy obhlédnout, co je dole. Poblíž nádherné Agory se posadíme do parčíku, zapálíme cigaretku a přemýšlíme kam dál. Nepřemýšlíme dlouho, sotva dokouříme, vyrážíme směr Plaka, to jest stará čtvrť Athén. Procházíme klikatými uličkami, tu a tam se zastavíme na kafe nebo na zmrzlinu. S blížícím se večerem se také blížeme "domů" a to rovnou s lahví vína. Je nám fajn, nic nám nechybí.

Další dny v Athénách probíhají v podobném duchu. Poznáváme město, stoupáme po kopcích, vychutnáváme si perfektní jídlo v útulných tavernách a nechce se nám domů. Zavítáme i k moři. Pár otužilců už se koupe. Však co, už je duben a venku je celkem teplo. My namočíme zlehka nožky, posadíme se na pláži a jen tak relaxujeme a závidíme Athéňanům moře. Bohužel, není toho moc k závidění. Krize je krize, spousta lidí chodí po městě a snaží se uživit jakkoliv, v metru křičící matka prosí o peníze i v hotelu nás upozornili na zvýšenou kriminalitu spojenou s nedostatkem práce. Navzdory osudu jsou lidé příjemní, usměvaví, milí, vstřícní a v jádru stejní, jak je znám z dob, kdy bylo ještě všechno fajn. Vlastně, co jim zbývá. Hlouběji se s nimi o tom pobavím až na Aegině... Nutno říct, že krize se odrazila i v cenách. Překvapilo mě, jak je v Athénách levno.. Oproti Praze je ten rozdíl značný. Obědvaly jsme ve čtvrti Plaka, jídlo, kafe, zákusek, voda - 25 EUR pro 2, kafe v centru 2-3 EUR, zmrzka 1,50 EUR. No není to krása? Nepřijely jsme tam šetřit, takže jsme si dopřávaly a zároveň nás to ani nezruinovalo... :-)

Jaká vládne v Athénách atmosféra? Pro mě to nebyla úplně typical greek... Bohužel, turista je zdrojem peněz a proto před ním budem dělat kašpárky a zahrajem mu ty děti z Pirea, protože vy je přece všichni znáte... ale jakmile na ně spustíte řecky, trochu se to otočí a mají ve Vás něco víc než turistu... Všichni se Vás ptají, jak je možné, že umíte řecky a nejste z Řecka... řekněte jim, že je prostě máte rádi a jsou vaši :-)... tenhle přístup nám dosti pomohl :-)

Pomalu ale stě se dostáváme na ostrov Aegina. Jak mě napadl? Důvodů bylo několik. Skvělá dostupnost z Athén lodí, široká nabídka ubytování i spoustu krásných míst na poznání...

Vyjíždíme z přístavu Pirea a rovnou do hlavního města Aeginy, které se jmenje stejně jako ostrov... Cesta probíhá v poklidu, dáme si kafe, vylezeme na palubu a kocháme se... Projíždíme kolem ostrovu Salamína, nad kterým jsem taky uvažovala, ale bohužel, nic moc na něm není, pak kolem několika pustých ostrůvků a nakonec se před námi rozprostře zelený ostrov. Vystoupíme z lodi a hledáme náš autobus směr Agia Marina. Jdeme k okýnku a ptáme v kolik nám to jede, tak prý za hodinu a půl. Říkám si super, aspoň že tady funguje okýnko. Autobusy, řecká klasika, nepopsané, chumel lidí, vystoupí řidič a zařve cílovou stanici. Spatřím taxi, tak proč se nezeptat. Krásných 16 EUR, jedem! Tím nám odpadá i starost s hledáním hotelu.

Dorazíme na místo, konec světa. Jde vidět, že sezona není v plném proudu, ba naopak, je tam až děsivý klid a ticho. Chvilku čekáme, než dorazí recepční a technik v jednom. Ubytujeme se, pokoj luxusní, mnohem víc než v Athénách, s výhledem na moře a cena stená - 25 EUR na noc. Je třeba se najíst a porozhlédnout... vesničku projdeme ihned a když už jsme hladové, zapadneme do taverny a co jiného si dáme než milovaný řecký salát, kterému nikdo v Řecku neříká řecký (choriatiki), a rybku zvanou tsipoura. V životě jsem neochutnala lepší rybu. Zapijeme to vínkem a na závěr si dáme dezert, opět cena do 30 EUR. Pak si nakoupíme v místním supermarketu pár věcí na večer a uleháme. To ticho bylo nepopsatelné, jen my a hučení moře. Mnohem horší pocit byl, že při výhledu z okna bylo všude zhasnuto, ani jedno světýlko a v hotelu jsme byly samy...

Ráno vstaneme na snídani. Málem nám vypadnou oči z důlků... klobouk dolů. Takhle výtečnou a domácí dani nenabízel ani 5* hotel, ve kterém jsem kdysi pracovala. řecký jogurt s medem a pomeranči, pita, feta, šunka, sýr, zapečené toasty, spousta ovoce, výtečná překapávaná káva a vlastně cokoliv, co bylo na stole. Nutno připomenout, že vše je domácí a hotel je čistě rodinný podnik. Od majitelů zjišťujeme podrobnosti o tom, co hezkého je v okolí a později také o tom, jaký je život na Aegině z pohledu rodilých aegiňanů.

Po vydatné snídani se vypravujeme na procházku, která se nám protáhne a my skončíme uprostřed hor. Nevadí, vytáhnu mobil s GPS... tak tak se mi spouští data, GPS ukazuje: nacházíte se na Aegině. No super, to bych asi nevěděla, ale nevadí, věříme instinktům a po několika hodinách sestoupáme na cestu vedoucí do naší milované vesničky... Máme žízeň (koho by napadlo, že dolezeme do hor, že), záchrana, benzínka! Poprosím, jestli nemají vodu. K prodeji bohužel, ale milá obsluha nám okamžitě nalila vlastní vodu a tím nás zachránila. Přišly jsme zpět do vesničky, vyřízené z výletu. No nic, jídlo, káva, kniha, spánek, zítra jdeme k moři!

A taky že jo, procházka u moře byla skvělá, přinejmenším tak, jako ty naše snídaně, počet hostů v hotelu stoupl a nás už znala celá vesnice :-). Atmosféra s tou athénskou se nedala srovnat. Lidé byli vděční za každou útratu, povídali si, zajímali se o to, odkud jsme, co děláme, proč jsme na Aegině a že moc Čechů tam nejezdí (díkybohu). Dostáváme se i k tématu, jak zvládají krizi. Jakou krizi? My žijeme pořád stejně. Někdo chce pracovat, někdo ne. V létě z cestovního ruchu, v zimě dáváme vše do pořádku a připravujeme se na další léto. Aha!

Další dny se procházíme, relaxujeme, objevujeme kláštery, kostelíky a užíváme si klidu. Je moc fajn si takhle pročistit hlavu. A taky naříkáme, nechce se nám domů... ale bohužel, letadlo ani loď nepočká...

Teď po několika měsících si projíždíme fotky a pláčeme... Chceme zpátky na Aeginu, divoký ostrov plný fajn lidí. Ale bohužel, letos už máme vybráno. Příští rok ale vyrazíme zase do Řecka. Místo je ještě v jednání, ale pro větší mobilnost si pronajmeme auto a procestujeme zase kousek jiného území :-)... už teď mi v uších zní bouzouki, a v nose šimrá vůně gyrosu...