Jde to vůbec? Já myslím že ano, jinak si svou situaci nedovedu vysvětlit. Ještě před rokem jsem si spokojeně chodila do práce hezky na krátký-dlouhý týden a volno proflákala, užívala. Ale co bylo, to bylo... Teď už můj režim práce jen ve dlouhý a nebo krátký týden zcela vymizel. V práci mám hodin pořád stejně, ale...
Ale přišel takový malinkatý syndrom vyhoření. Malinkatý je proto, že srovnávat sebe a někoho, kdo je psychicky na dně fakt nelze... Spíš si někdy říkám, jestli mi ty nervy za to stojí a že mám na víc... Jenže nejsem holka co by naříkala (děkuji 5 sezonám v Řecku) a naopak jsem se rozhodla něco dělat... Prakticky ihned po mém rozhodnutí a realizaci mi skončila pohoda. Rozjelo se toho více než jsem čekala, jak příjemné a tak ty nepříjemné věci.
Rozjezd těchto událostí mě připravil o pár hodin spánku denně, nespočet hodin týdně. Kde jsou ty časy, kdy jsem si chrupkala tak dlouho, jak jsem jen mohla. Dnes mám na kontě 4 a půl hodiny. Nic za co bych se mohla pochválit a to si říkám už skoro každý den po dobu dvou měsíců. Proč jsem nemohla jít spát dřív? Balila jsem si svůj život do kufrů... Na konci měsíce mě čeká stěhování, z milovaného Břevnova do snad taky milovaných Dejvic. Když bych to neudělala teď, vím, že bych na konci měsíce šílela. Tento "online režim" mě naučil si krásně plánovat čas i jednotlivé činnosti.
V práci jsem už zcela zrušila režim krátký-dlouhý... Radši dělám více dní s minimem volna, abych si pak mohla jet "odpočinout" na Moravu, kde mě čeká další práce... Domácí práce o volnu už nedělám, radši je dělám večer po práci, takové praní o půlnoci je moc fajn.
Když je volno, nejradši se flákám, chodím po venku a vypínám. Ale jakmile jste rozvrkočení ze všeho a ze všech, jednoduše to nejde. Je to jako kdyby jste si na těle zmáčkli pomyslný spínač a nedokázali ho vypnout. Přijde Vám blbé chvilku ležet a nic nedělat nebo třeba spát do 9... a tak jdete tam, uděláte to, uděláte ono... a den je v háji, ani nevíte jak.
Momentálně mám brigádu, která mi ale na konci září končí. Co myslíte? No jasně, už mám zařízenou další, to abych se v Praze o volnu nenudila... Říkám si, neměla bych to přehánět a pak stejně dělám, dokud nepadnu. Na druhou stranu, myslím, že spím mnohem kvalitněji než dříve. Teď prostě lehnu a během několika vteřin vytuhnu a spím, dokud mě můj úhlavní nepřítel budík neprobudí.
Možná to působí jako nářek nebo stížnosti. Ne, není to ani jedno ani druhé. Vlastně jsem vděčná, že můžu něco dělat a aspoň budu mít důvod se odměnit. Já se hrozně ráda odměňuju :-). Za měsíc přijde odměna v podobě operace očí a následná chvilková pracovní neschopnost. Sice jsem chtěla jet alespoň na chvilku do milovaného Řecka, ale vydržím do jara a s novýma očima bude dovolená snad ještě lepší.
Občas se ptám sebe samé, zda je to to, co jsem vždycky chtěla... No vždycky jsem chtěla mít hodně peněz, jezdit si na dovolené a mít tak nějak v pohodě život. Ale bez práce to nejde, to už jsem dávno pochopila. Takže co mi zbývá? Můžu dělat pár hodin denně, být v klidu, ale daň je za to vysoká, nikam se nepodívám, přehazovala bych každou korunu, to už radši zatnu zuby... Škoda, že nemáme platy a životní úroveň jako třeba ve Švýcarsku, ale díkybohu za to, že nežijeme stejně jako v Africe...
Časem chci podnikat a pracovat sama na sebe, myslím si, že cesta učení se v oboru a pracování na svém výkonu, mě posune přesně tam, kde chci být. A jestli jsem to tak chtěla? Před dvěma roky ne, teď už ano. Dokud je člověk mladý, měl by dělat na co má síly... a věřte, že tu sílu v sobě najdete. Jakmile učíníte rozhodnutí a dáte věci do pohybu, hvězdy se k Vám nakloní. Možná snesou víc než si přejete, ale to nevadí... a jak si dost často říkám: život není to, co chceš, ale to, co vydržíš.
Hezkou neděli a zdravím Vás z práce :-).
