Podzim a podzimní rozhodnutí

Nevím, jestli to tak máte taky, ale já se jednou za čas dostanu do fáze, kdy mám všeho dost a začnu pálit mosty. Začíná to zcela nevinně. Na mě to padlo v období nemocenské. Byla jsem po operaci s očima a nemohla nic moc dělat a tak jsem buď poslouchala rádio a nebo přemýšlela. Výsledek byl jasný. odjedu do zahraničí! Oči se uzdravily, začaly vidět ostře a možná i víc a nápad nepřešel...

A tak začala moje vnitřní bouře. Nejsem hloupá nanynka, co si myslí, že si pojedu válet šunky k moři a vydělám si spoustu peněz, takže moje myšlenkové pochody byly okleštěny o tyto naivní představy. Tady v Česku dělám s lidma, takže už jsem zvyklá na ledasco. Říkám si, rozčilovat se s lidma v šedé Praze a nebo u moře? :-) No je to jasné! Na nějaké životní jistoty už kašlu. K čemu mít byt, auto, cokoliv, co mě zavazuje k životu na jednom místě. Jistota stálé práce, Tu snad už v dnešní době nemá nikdo.

Přijde mi vtipné se držet práce, kde mám příjem, ze kterého zaplatím nájem, jídlo, blbosti a zbyde mi pár tisíc na něco většího jednou, dvakrát za rok. V práci, kde dělám 12 hodin denně a své volno prospím a nic moc užitečného nedělám. A tak mi to šrotuje a šrotuje a hledám si job mimo republiku a kde jinde než u moře :-). S volnem až tak nepočítám, ale to je jedno. U moře jsem už pracovala a to i 2 měsíce bez volna. Stihla jsem práci, diskotéku i moře a moje tělo to nijak nepoznamenalo (narozdíl od práce ve vnitrozemí s volnem).

Někdy přemýšlím, že jsem se asi narodila na špatném místě. Duchovně patřím někam do Karibiku. Popravdě, tam by mi asi bylo i jedno, že vydělávám pár šušňů :-). K životu nepotřebuju kariéru, ani nějakou nemovitost... Miluju moře, slunce, letadla, cestování, dobré víno, dobré jídlo. Oželím spoustu věcí, ale nikdy neoželím svobodu. Ráda bych k tomu vedla i své děti (až teda přijdou společně s tatínkem). To, co je důležité pro mě, nemusí mít váhu pro někoho jiného, ale mám pocit, že čímdálvíc lidí se odprošťuje od jistot a kariéry. Nevím, jestli by mi manažerská pozice vykouzlila úsměv na tváři... Asi ani ne... Spíš by to bylo v případě, když bych byla svou paní a věděla, že všechno to úsilí patří jen mě a ne nikomu jinému, že všechny ty peníze jsou mým dílem a ne pro nikoho jiného. A asi o tom to je. Jsem ve věku, kdy ještě můžu dělat a moc nepřemýšlet, jak uživím rodinu ani sebe, cestovat si, pracovat a dělat radost rodině... a k tomu popíjet sklenku vína, projít si občasnou krizí, která život v zahraničí provází a nadávat v českém jazyce na nesmyslnosti dané země (př. Řecko - do pr... kde je ten jízdní řád?!) :-).