Florida - země slunce

Je září 2019, od rána jsem měla "den blbec" a v tom mi volá máma: "Viki, Standa s Kerry nás pozvali k sobě na Floridu!" A tímto se začíná psát naše dobrodružná cesta do USA. 

Říjen 2019

Jakmile jsme se s mamkou shodly, že dovolená na Floridě není vůbec špatný nápad, bylo potřeba sladit termín, domluvit se v práci a koupit letenky. 

Odlet jsme si naplánovaly na začátek března 2020 z vídeňského letiště. Psal se říjen, tudíž mě ani ve zlém snu nenapadlo, že tohle by mohla být komplikace, ale o tom později...

Jako dopravce jsem zvolila aerolinky Delta a to i na základě recenzí, že když je průšvih, postarají se, řeší... Že nakonec nějaký průšvih bude, s tím jsem samozřejmě taky nepočítala.

Listopad 2019 - únor 2020

Letenky už máme, je potřeba zařídit věci jako je ESTA, mezinárodní řidičák, zarezervovat auto, pojistit se, nějak se dostat z/do Vídně na letiště, nocleh ve Vídni a jednoduchý plán, co vlastně chceme dělat. Vidíme to s mamkou stejně, relax, příroda, pláže, nákupy a já navíc trvám na Kennedy space center... Snad poprvé před takovou dlouhou cestou neležím v Googlu a neposunuju žlutým panáčkem. Jediné co pořídím je tištěný průvodce Floridou a tím má aktivita v oblasti plánování končí :-). 

Březen 2020

Je to tady, píše se 1.3. a my vyrážíme směr Vídeň. Zprávy plné nějakého viru, u nás zatím klid a letíme do bezpečí, těšíme se na teplo, pláže a pohodovou dovolenou. Startujeme načas a namířeno máme do Amsterdamu, kde přesedáme na letadlo do Atlanty a pak do Tampy. Let byl vysloveně pohodový. Delta nezklamala svou pověstí a my byly v klidu, jak to všechno jde jak po másle. V duchu jsem mávla i své milované Kanadě, dala si drink a přemýšlela jak je život krásný a fajn. Nad Atlantou trochu turbulence. Nemám ráda přistávání, vždycky už chci být co nejrychleji dole. Vzít kufry, naložit kufry, imigrační, čekání na další let. Nejsem unavená, jsem šťastná. Jakmile zbystřím z okýnka Tampu, palmy, záliv, vše je v pořádku. Na Floridě léto v plném proudu.

Odhazuji kabát, tady ho fakt potřebovat nebudu. Po dlouhém letu si dáme první dovolenkové cigárko a přivítáme se se Standou a Kerry, naší "kanadskou rodinou", která jezdí trávit kanadskou zimu na Floridu. Sedáme do auta a přesouváme se o pár desítek kilometrů dál do městečka Holiday. Jedeme podél Mexického zálivu a já už se vidím na dece s knihou a ve vodě s delfíny a kapustňáky. Doma nás čeká výborný guláš a panáček na přivítanou. Standu s Kerry jsem viděla naposledy před 3 roky, kdy jsem si dala roadtrip po Kanadě a USA, takže je co povídat. 

Jako jediné mínus vnímám časový posun a čím jsem starší, tím je to horší a je mi úplně jasné, že jakmile si na něj zvyknu, tak už budu pomalu na cestě domů a řešit problém s nespavostí. Nehledě na to, že pokud se chcete s někým z domova spojit, tak je to skoro nemožné, někdo z nás má totiž noc :-). Pořizování datové SIM jsem odmítla, protože mi neuškodí být na pár chvil bez připojení a v případu nouze mám signál a na offline mapy se taky dostanu.

První dny prozkoumáváme okolí podél Mexického zálivu se Standou a Kerry, na další dny pak máme nachystané auto v půjčovně a vyrazíme někam samy.

Tarpon Springs a pláže okolo

Do Tarpon Springs zamíříme rovnou několikrát. Je to malé městečko hned vedle našeho Holiday. Já se do něj zakoukala už na první pohled. Je to totiž řecké městečko, mluví se tam řecky, píše se tam řecky, jídlo je tam řecké a atmosféra jako na Kalymnu. Proč Kalymnos? K Tarpon Springs neodmyslně patří mořské houby a ty se loví právě na řeckém ostrově Kalymnos (tam jsem mimochodem jednu letní sezónu jezdila týden co týden s českými turisty na výlety). Muzeum s mořskými houbami, mořské houby v každém obchodě, řecké rytmy, vůně souvlaki, výlety na delfíny a frapé - tohle se mi vybaví při vzpomínkách na Tarpon Springs. Krom toho se odtud dostanete na 2 fajn pláže Sunset beach - menší a příjemná a na Howard beach, o něco větší a rušnější pláž, ovšem s dokonalým pískem!

Nejvíce času jsme trávili na Anclote beach. Byla nejblíž, součástí byl i park a povětšinou tam byl klid a společnost nám dělali pelikáni a veverky. Co musím v USA vyzdvihnout je vybavenost pláží a parků. Téměř všude jsou čisté toalety, pítko s vodou a převlíkárny. Nechybí lavičky, piknikové stoly a taky rošty na grilování. Co naopak na plážích nenajdete jsou bary a ani moc atrakcí. My co jsme zvyklí na beach bary v Evropě, tak máme smůlu a drink si necháme doma. Ovšem Američani si je beztak potají nosí v těch svých přenosných ledničkách a upíjí na svých křesílkách :-). A taky rádi rybaří. Na Floridě je snad každý rybář. Mladí, staří, všichni v tom jedou stejně, ale vlastně proč ne?

Nákupy a jídlo

Milujeme nákupy, milujeme nákupy v USA. Ať už to jsou potraviny nebo oblečení. Potraviny mě hrozně baví. Co fakt nemám ráda, je jídlo v USA. Nikdy mi venku nic nechutnalo a proto radši zajedu do Walmartu nebo do Aldi a dám si něco "normálnějšího". Ovšem takové potraviny nejsou pro každého. Já zvyklá nakupovat převážně v pidi Albertu v Dejvicích, se nikdy nestačím divit. Chceš zmrzku? Jo, tak si ji kup, ale máš ji v maxi kýblu a nejen zmrzku, všechno je tak nějak větší a co miluju nejvíc, hraje to všemi barvami. Takové modré dortíčky s duhou, Coca Cola všech možných příchutí. Hlavně diet a zero calories, musí být! Najdu i to hnusné máslo ve spreji se kterým jsem se před lety vypekla. Ovšem zásadní objev nastává u regálu s chipsy a udělám tu největší blbost v životě (ještě větší blbost než je to hnusné máslo ve spreji) a kupuju chipsy s příchutí vinného octa. Mamce říkám, že budou určitě dobré k pivu. Dala jsem JEDNU! Já, když mám před sebou chipsy, tak si je s chutí dám, ale tohle se nedalo jíst! Jak to může někdo jíst? Vítej v americkém světě potravin, který skýtá mnohá překvapení :-).

Zase, abych jen nekritizovala, jsou místa, kde se skvěle najíte. Ceny o něco málo vyšší než u nás a porce jak jinak než mega. Ovšem já už jsem nastavena takhle z ČR, že si raději uvařím a vím co jím. 

S oblečením, to je už jiná zábavička. Vyrazily jsme s Kerry jen 2x, ale mé potřeby byly naprosto uspokojeny a má deprese z českých cen se ještě prohloubila. Vážně třetinové ceny za značky... Na jednu stranu smutné a na druhou aspoň o důvod víc, proč vyrazit do USA. Je nesmysl jezdit do států jen s příručním zavazadlem, příště s sebou beru prázdný kufr.

Clearwater a Jolley trolley

Pokud se chcete vyhnout řízení v provozu, doporučuji si chytnout v Clearwater Jolley Trolley. Za pár dolarů máte svezení z Tarpon Springs až daleko k Saint Petersburg. Malý autobus vás doveze až ke slavné pláži v Clearwater či k Madeira beach. Výlet je to na celý den, občas přestoupíte, vystoupíte - takový Hop on Hop off,dáte si kafe, zmrzku, něco k jídlu a uvidíte delfíny! Miluju delfíny, miluju delfíny na Floridě, protože plavou blízko k plážím. Jsou sice výpravy na delfíny, ale proč utrácet za něco, když při troše štěstí připluje delfín sám od sebe? Po cestě mineme taky baseballové hřiště, kde se koná zápas mezi Torontem a Pittsburkem. Toronto má ovšem mnohem větší fanouškovskou základnu než Pittsburg. Mám dojem, že polovinu populace Floridy tvoří Kanaďané, není to jen má teorie, ale když míjíte auta, nevěříte, že nejste v Ontariu či v Québecu :-). Pokud máte naposlouchanou angličtinu, poznáte je podle přízvuku.

Golfový ráj 

Pokud hrajete rádi golf, na Floridě se vám bude líbit. Golfová hřiště jsou snad všude. Já ani máma golf nehrajeme, ale naše kanadská rodinka ano. Na jedno takové hřiště nás vzali. Ovšem hlavním cílem nebylo si zahrát, nýbrž nám ukázat aligátory. Viděli jsme celkem 3. Z dálky vypadají jako bezva kámoši, kteří nic nedělají a jen si polehávají, ale už se stalo, že jim sežrali pár golfových míčků a nedoporučuje se k nim přibližovat.

Půjčení auta

Půjčení auta pro letošní rok nebylo na Floridě úplně nejlevnější záležitostí. Zvolila jsem půjčovnu Hertz. Nemohu na ně říct křivé slovo a dokonce mi dali na výběr z několika modelů. Volím Nissan Versa. Nissan už jsem jednou měla a byla s ním spokojená. Ovšem je dost možné, že by bylo jedno, jaké auto mám, protože dost udělala automatická převodovka. Tu v hustém provozu oceňuju. Řízení nemám ráda, nebaví mě, ale s automatem je to přeci jen víc na pohodu. Když jsem si ho brala před lety poprvé, naučila jsem se ho řídit přes internet :-). Teď už jsem věděla do čeho jdu a byla o poznání klidnější.

První den s autem se sžívám a projíždím si Tarpon Springs a okolní pláže. Další den jsem si vzala poněkud větší sousto a jela si splnit můj malý sen, Kennedy space center.

Kennedy space center

Na tenhle výlet jsem se těšila od chvíle, kdy byly letenky na stole. Miluju vesmír! Fascinuje mě a je pro mě naprosto nepochopitelné, že člověk tam před lety dokázal doletět.

Vyjíždíme brzy ráno a provoz je hustější, než jsem si myslela. V Tampě už jsem měla pocit, že tam snad nikdy nedojedu, přejela jednu odbočku a s obavami nabírala směr Orlando. Orlando bylo dost bezpečné, protože jsme v ranní špičce jely krokem. Za Orlandem už jsem začala věřit, že tam dojedeme a nebude to pozdě večer. Dojely jsme, s úlevou jsem zaparkovala naši Georgii (tak jsme auto pojmenovaly, protože bylo z Georgie) a my dvě tety z Georgie mířily rovnou pro vstupenky. Fronta byla ani ne na 5 minut a já s otevřenou pusou zírala... Rakety, ohromný prostor, zábava, doprovodná hudba a neskutečná atmosféra. 

Namířily jsme si to k autobusu, který nás povozil po obrovském areálu. Odpalovací rampy, řídící středisko, budova na stavení raket, obrovské cesty a stroje na převoz raket a jeden aligátor. Po necelé hodince pojíždění nás autobus vysadil před budovou Apollo. Výprava na měsíc mohla začít. Dodnes mám v hlavě projev Kennedyho: 

“But why, some say, the moon?” he posed. “Why choose this as our goal? And they may well ask why climb the highest mountain? Why, 35 years ago, fly the Atlantic? Why does Rice play Texas? We choose to go to the moon. We choose to go to the moon in this decade and do the other things, not because they are easy, but because they are hard, because that goal will serve to organize and measure the best of our energies and skills, because that challenge is one that we are willing to accept, one we are unwilling to postpone, and one which we intend to win, and the others, too.” 

Do toho hraje dobová hudba a vy si připadáte, že není rok 2020. Míříme do místnosti, která je udělaná jako řídící středisko. Světlo zhasíná a show pokračuje. S dobovými záznamy, odpočty a výpočty. 

Po skončení představení se otevírá další místnost a já vidím raketu, tu raketu, kterou astronauti cestovali na měsíc. Je obrovská! Tak obrovská, že jsem si to nikdy předtím ani nedokázala představit. Následuje prohlídka, povídání v kině, dívání se na modul, dívání se na obleky astronautů a návštěva NASA shopu. Triko NASA musí být! Ani nám nepřijde, že jsme u Apolla téměř 3 hodiny.

Další zastávkou byla budova Atlantis a opět zážitek střídá zážitek. Procházíme chodbou s nádhernými citáty o vesmíru a začne další film a další meta cestování do vesmíru. Myšlenka raketoplánu, který je schopný se vrátit víceméně celý z cesty z vesmíru, je dokonalá. Promítá se film a vy koukáte, stojíte, film končí a plátno se zvedá a Atlantis je přímo před vámi. Prohlídka je opět dlouhá, ale neméně zábavná. Jak astronauti vykonávají potřebu? Uvidíte! Síň astronautů s jejich osobními věcmi a na závěr ta největší pecka, simulátor Atlantisu. Nesmíme mít u sebe osobní věci, tak je zamykáme. Máma se netváří nadšeně, fronta, už trochu hlad, ale vydržíme. Stojí to za to. Nejdřív zažijeme odpočet a start raketoplánu. Vibrace, kouř, obraz a zvukové efekty.Následně pokračujeme přímo do raketoplánu! Svět se s námi zatočí, jakmile sedíme a startujeme do vesmíru. Letíme a v tom se otevře střecha a my vidíme naši planetu tak, jak ji vidí astronauti. Tohle není sen! Tohle je Amerika! Američani možná neumí vařit, ale zábavu, tak o tu se postarat umí!

Stihneme ještě divadlo, kino a jídlo a potom už se Kennedy space center zavírá a my sedáme do auta a jedeme zpátky domů. Tentokrát sice nezabloudím, ale omylem projedu mýtnou bránou (pokuta se ale dá přežít - 193 korun, uff). Na tenhle zážitek do konce života nezapomenu.

Parky, pláže a Cedar Key

Další dny jsme měly v plánu zajet do Everglades, nicméně plán jsme trochu pozměnily a výletovaly po okolí a rozhodly se jet na sever. Proč na sever? Dálnice číslo 19 mi byla sympatická plynulým provozem a vedla podél Mexického zálivu, takže jsem udělala nespočet odboček do parků a na pláže. 

Navštívily jsme záchrannou stanici pro zvířata, projely se loďkou po pramenech, poležely na pláži, přečetly knihy a odpočívaly. Dojely jsme do Cedar Key, městečka, kde se zastavil čas a pronajaly si tam Tiny house. Tiny house byl plechový domek na kolečkách, zaparkovaný přímo u Mexického zálivu. Výhled na západ slunce byl opět nezapomenutelný a v paměti mi utkví už napořád.

Vrácení auta a svět vzhůru nohama

Den před vrácením auta vydal prezident Trump zákaz vstupu do USA pro občany EU. V České republice se řeší nouzový stav a roušky. Lehce znervózníme, ale uklidňujeme se, že přeci za týden se toho snad moc nezmění a letadlo odletí, vždyť v USA nejsme jediné. Uzavřeli hranice, aha, ale my letíme do Vídně... zjišťujeme možnosti, jak se dostaneme domů, když nás autobus neodveze. Jakmile to máme vyřešené a auto vrácené, přijde obávaný e-mail a to zrušení letu. Dovolat se na Deltu je nadlidský úkon. Stále se uklidňujeme, že Trump si nás tam určitě nebude chtít nechat a zkoušíme štěstí později. Po 2 hodinách na lince se dovoláme a nejlepší aerolinka Delta během chvilky vykouzlí nový let a přímo do Prahy.

Další dny řešíme, že nás nechtějí v práci (pochopitelně) a do čeho se vlastně vracíme. V polovině března to v USA nebylo tak horké a panika se tu nekonala. Proč taky, Trump přeci říká, že je to přehnané. Jsme daleko a je dost těžké pochopit, co se děje doma. Já prohlašuji, že bych tady radši zůstala a byla v teple a klidu. S rodinou jsme v kontaktu a sledujeme zprávy. Začínám tušit, že svět nebude jako dřív a že tohle bude na dlouhou dobu naše poslední cesta. 

Standa s Kerry si pobyt taky zkrátili a vrací se do Kanady (taky se jim zavírají hranice a Kanada svolává všechny domů). Vezou nás na letiště, loučí se s námi a začínají balit věci.

Letiště v Tampě celkem žije, v Atlantě je mezinárodní terminál bez lidí a jediné letadlo, které letí je nejspíš to naše, do Amsterdamu. Do Prahy přilétáme ráno a je to šok. Město duchů, nikde nikdo a když někdo, tak má roušku, šálu nebo cokoliv. Já se snažím nepropadat depresi, ale jde to dost těžko. Když jsme odlítaly, nebyl v ČR žádný případ a vše v "normálu". Je tohle snad nová realita? Dochází mi, že ano. Jsme rády, že jsme nikde neuvízly, jsme rády, že Delta potvrdila svou pověst a nenechala nás čekat na let do New Yorku a Paříže a jsme rády, že jsme zdravé a navíc ještě s bonusem 14 dní volna. Poprvé v životě se snažím skrývat opálení, nechci, aby se mě lidé báli. Karanténa se v tu dobu na nás nevztahovala, ale raději jsem volno strávila v poklidu u knihy a počítače nebo procházkou mimo lidi. 

Co bude dál? To se uvidí. Už jsem zase v práci. Čas jsem využila ke stěhování do bytečku, který mám sama pro sebe. A je mi smutno. Po slunci, zálivu, po lidech, po parcích, po angličtině... Plánuji se vrátit za oceán :)... Kdy? Co nejdříve samozřejmě. Kam? Tentokrát do Kanady. Tam je stále mé, srdce patnáctileté.