Jsou to už dva měsíce zpátky, kdy jsem začala uvažovat nad laserovou operací očí a jsou to už dva týdny, co mám nové očka. Člověk se rozhoduje dlouho, googluje vše možné, vybírá si kliniku a přitom samotný zákrok trvá "jen" 15 minut. Předem se omlouvám za neodbornost a výrazy, které používám, ale řídím se heslem, radši ani nevědět :-).
Svého rozhodnutí nelituju ani trochu, ač jsem to měla trochu komplikované. Člověk si vysní operaci tím super laserem, co ani trochu nebolí a oko hned vidí a místo toho zjistí, že má na tento zákrok blbou rohovku. Mohla jsem se rozhodnout, buď si připlatím a počkám ještě měsíc na super laser a nebo zatnu zuby a zvolím bolestnější laserovou metodu (PRK). Nechtělo se mi čekat měsíc a taky nejsem z cukru, nějakou tu bolest snesu, takže jsem šla do PRKa.
Než mělo dojít k operaci, musely mi sestry znecitlivět oči kapkami. Nic strašného, ale o pár hodin později jsem nechtěla slovo kapky, nakapat a otevři to oko ani slyšet. Samotná operace nebolela ani trošku. Někteří popisují nepřijemný tlak, ani ten se u mě nekonal. Byla to pohodička, vážně :-). Prostředí kliniky na mě působilo uklidňujícím dojmem, u operace hrála příjemná hudba a paní doktorce jsem věřila na 100% a plnila její příkazy. Byl to pro mě zvláštní pocit, ležet tam a vědět, že můj osud je v rukou téhle paní a vědět, že končí mé trápení a za čas přijde i úleva. A tak jsem ležela, koukala do světýlek, viděla různé barvičky a čekala jsem, co se bude dít. Ještě injekce a hotovo. To jako vážně? No tak prima. Opouštím své lehátko a vracím se do čekárny. Ještě párkrát přijde sestřička s kapkami, vracím se zpět na sál do mého lehátka. Dají mi čočky a ještě mi ty oči "zpevní". Nedokážu moc popsat, co přesně mi dělají. Jsem ten typ člověka, co nemusí vědět všechno. Zpevnění vypadá tak, že koukám do světýlka asi 2 minuty a hotovo.
Zbývá nám jen zaplatit a vydat se domů. Platíme a obdržíme instrukce ohledně kapání. A je to tady! Já věděla, že to není jen pohoda a legrace. Jedny kapky se musí vyrobit! A z čeho? Z mé vlastní krve! No super, já to věděla... krev a jí podobné věci nenávidím a dělají mi zle. Odevzdaně vplouvám do ordinace, posadím se a zavírám oči... Povídám si se setřičkou a ani nepostřehnu, že mi vzala 5 ampulek. Super! Zvládla jsem to. Vydáváme se směr auto. Jakmile jsem venku, cítím úlevu, radost, ale i strach. Vidím trochu zamlženě, ale to se prý srovná... Musím si dát cigaretu na uklidněnou (kdybych jen věděla, že je poslední) a jedeme domů. V autě oči začínají přicházet k sobě a cítím takovou zvláštní bolest, ale nic, co by se nedalo přežít.
První noc je náročná. Ač jsem si dala prášek na spaní, moc jsem toho nenaspala. V jednu chvíli mám sto chutí ty oči vyrvat a vyhodit z okna. Ale i tuto krizi překonám. První 3 dny byly nic moc, co si budem povídat. Oči mi slzely a byly nateklé. Mohla jsem jít strašit někam do obludária. Pak už otoky opadaly a já mohla vyjít i ven a koukat na telku nebo do počítače. Den ode dne, hodinu od hodiny mi bylo líp. Mizel i mlžný opar a viděla jsem ostřeji... Efekt tady byl už během týdne. Výborně... Včera to bylo 14 dní, co mi paní doktorka dala nový život. Vrátila jsem se do práce a už vymýšlím, co by kdyby.
Nelituju ani jednoho laserového paprsku. Bolesti po PRKu jsou normální, na kapání očí se dá zvyknout... Vlastně jsou to věci, které už ani neřešíte, ale jakmile jdete ven a vidíte a fakt vidíte a přečtete si kdejakou blbou ceduli, je to k nezaplacení... :-)
